Vesnice roku a já

Jsem vesničan. Cítím hodně silnou vazbu k naší kopcovité krajině, místu, kde žiji, kde pracuji. Nechápu vesnici jako sídlo s venkovskými nízkopodlažními rodinnými domy, minimem ulic a množstvím zeleně. Rozumím definici vesnice z pohledu sociálních vazeb jako místa s rozvinutými sociálními kontakty a rodinnými vazbami. Neztotožňuji se se strohým vymezením vesnice jako sídla, které v minulosti nezískalo městská práva a jehož počet obyvatel nepřesahuje 3000 obyvatel. Nemyslím si, že by lidé na vesnici byli „ryzí“ a „čistší“ než ti z měst.

Moje vesničanství a chápání malých obcí jako takových však získalo v posledních letech zcela jiný rozměr. Dílem kvůli tomu, že jsem se s tlupou stejně poblázněných a pro venkovský život zapálených vesničanů, zúčastnil soutěže srovnávající tak trochu nesrovnatelné. Především však kvůli tomu, že jsme v této honbě za honosným titulem Vesnice roku uspěli a já měl díky tomu možnost procestovat velký kus naší země se vším, co k venkovskému životu patří. V záplavě hasičů, skautů, modelářů, uměleckých spolků, divadelníků, krásných domů a kostelů, zahrádkářů, sportovců, seniorů, školáků, skvělých místních specialit a starostů rezignujících ve prospěch vesnice na soukromý život, jsem si často uvědomil, jak silné může ono „vesničanství“ být. Jaká síla se skrývá ve všech obyvatelích malých vísek, ať už natěsno sousedících s nevlídnými městy a jejich průmyslem a nebo se malebně rozkládajících v různých koutech naší českomoravské kotliny. S každým občanem hrdě se bijícím před hodnotící komisí za čest a slávu právě té své a jediné vísky, jsem více a více nabýval přesvědčení, jak malicherné a bezvýznamné jsou všechny ty naše půtky a věčné politické dohadování. Jak zbytečné je opakující se komentování slaboduchých výroků politiků a jejich sebestředných prezidentů. Vesnice, její občan, náves, aleje, stavění májky, pálení ohňů, lesy, pole, meze, hospodské poposedávání, zahrádkaření, nekonečné opravování domečků, společná práce, výlety, kopání do míče, děti ve škole, školce a hřištích. To je oč tu běží nebo by alespoň běžet mělo. Jsem rád, že jsem to všechno v takové míře zažil na vlastní kůži a měl jsem možnost se alespoň malinko dostat tak říkajíc „na dřeň“ života českých a moravských vesnic. Zkušenost k nezaplacení s přídavkem neutuchající víry v další normální fungování naší společnosti. Takže ať se kola Vesnice roku točí dál se všemi těmi krásnými emocemi, zapálenými vesničany a jejich malebnými vískami.


Další článek Svlékejme se do naha

Tento web používá cookies pouze pro měření návštěvnosti