Vladimír Stříbrný: Nechci být v radě

Rozhovor se starostou Heřmanic, který se v soutěži Starosta roku dostal mezi pět nejlepších.

Frýdlantsko je poměrně chudá, hospodářsky slabá oblast. To je fráze, kterou používají média. Mě zajímá život na výspě republiky očima starosty, který zde žije. Je to skutečně tak zlé, jak to někdy čteme? Tepelná elektrárna v sousedství, větrné elektrárny hned vedle, polští kriminálníci, povodně, nezájem kraje, úbytek obyvatel…

Frýdlantsko je z mého pohledu území, které bylo odstrkované už za totality a je od zbytku republiky odstrkované i dnes. Špatná dopravní obslužnost, nezaměstnanost. Máme problém dostat sem nějaké investory, aby tady postavili nějakou fabriku. Vede sem totiž jen jedna železnice a jediná komunikace 1/13 přes Albrechtice, která je v zimě špatná. Frýdlantsku nikdo nevěnuje pozornost. Zrušila se porodnice, měly se slučovat gymnázia, to jsme zatím ustáli. Ruší se gynekologii, dětské oddělení bylo zrušené. Lidem na Frýdlantsku se žije čím dál hůř a pak se nedivím, že odsud odcházejí.

S Heřmanicemi se více než s jinými obcemi skloňuje slovo kriminalita, zejména ta přicházející z Polska. Kolik je vůbec dnes v obci hraničních přechodů a jak umíte si představit, že by se otevřely, a to i pro auta?

Kriminalitu v obci jsme myslím docela zvládli. Od července se snížila na minimum. Což já beru jako velký úspěch. Trochu nám v tom pomohla i polská strana, já jsem se stal členem Bezpečnostní rady malého trojúhelníku, mohu lépe komunikovat. Do Shengenu máme jeden hraniční přechod v obci, teď po povodních je omezen. Ale před povodněmi jsme po dohodě s městem Bogatynia otevřeli přechod pouze pro pěší a pro cyklisty a pro malá vozidla, takže tam projely nějaké motorky. Ani Bogatynia, ani my v Heřmanicích jsme to nechtěli pustit pro automobilový provoz. Za jedno silnice byla úzká, a také taková zůstane. Pro občany Heřmanic, kteří chtějí jet do Bogatynie, tak je úplně jedno, jestli jedou přes nás nebo přes Kunratice, protože do centra je to úplně stejně daleko. I kvůli kriminalitě jsme tudy nechtěli pustit auta.

Jak se na to Poláci tváří, když přijdete s tímto tématem?

Dřív se tvářili tak trochu, že si vymýšlíme. Ale my jsme jim doložili počty Poláků, které jsme tu třeba zadrželi. Nejsou jenom z Bogatynie. Dneska už to vnímají jinak.

Češi vyčítají Polákům, že k nám chodí krást. Setkal jste se někdy s opačným případem, že by do Polska jezdili Češi se stejným cílem?

Také jsem to sondoval, když jsem se setkal se zástupci městské policie v Bogatynii, vlastně i s polskou státní policií. Tyto otázky jsem jim také kladl. Abych případně mohl pomoci na naší straně. Občas se to prý stane, ale tak jednou dvakrát do roka.

Jste znám tím, že neváháte suplovat práci policie. Již několik lumpů jste předal spravedlnosti. Nepřekračujete tím trošičku poslání a pravomoci starosty?

To je složitá otázka. Jako starosta mám na zodpovědnost bezpečnost v obci, to mi ukládá Zákon o obcích. Vím, že policie je omezená. Na část frýdlantského výběžku je jenom jedna hlídka (myslím tu, co má na starosti obvod Frýdlant), tak to absolutně nemůže stihnout. Policie řeší v současnosti také svůj velký problém - peníze na platy zaměstnanců, tak na pohonné hmoty. A je tím pádem trochu omezená. Po vzájemné dohodě se zastupitelstvem jsme přistoupili k založení jakési domobrany. Kriminalita tu byla i před povodněmi, ale po nich se to radikálně zvýšilo a proto jsme sáhli k tomu opatření.

Tedy dobrovolné hlídky…

Tak. De facto zasahuji jenom já, nekontrolujeme lidem občanky, doklady. Naučili jsme lidi vnímat své okolí. Když se něco děje, ať ve dne, nebo v noci, tak mi občané volají. Já jedu na místo a vyhodnotím situaci. Buď se pokusím toho člověka slušným způsobem zadržet, když nic neukradl, jen se tam podezřelým způsobem pohybuje – jen se ho zeptám, co tam dělá, a zapamatuji si jeho popis, jak vypadá. Případně volám Policii ČR, aby si toho člověka přijeli prověřit. Ale když vím, že nám tady třeba ukradli kola, tak tu osobu normálně zadržíme. Želízka nedáváme, jen ho zkusíme podržet a pozdržet. Někteří jsou slušní, vědí, že jsme je s něčím chytli, tak počkají. Někteří se snaží utéct, ty holt musíme trošku přidržet.

Žít na okraji světa znamená i žít bez dotací a peněz. Kdy naposledy jste ně něco dostali příspěvek?

To není tak úplně pravda. Za těch devět let – neříkám, že se nám podařilo úplně na všechno získat dotace, ale na většinu akcí jsme vždycky peníze nějak sehnali. Je tu jen jeden problém – dá se sehnat spousta „evropských“ peněz, ale my jako malé obce máme velký problém s předfinancováním těch akcí.

Z čeho obec se 180 obyvateli financuje hasiče, hřbitov… vše?

Já tvrdím, že všechno je o lidech. Moje krédo je: jaké si to uděláme, takové to budeme mít. Dokážeme ušetřit peníze z rozpočtu a práci do toho dáme svojí. Hodně věcí si děláme sami. I před povodněmi to bylo znát, obec byla dobře hodnocená. Je to o tomhle – pracovat s lidmi, komunikovat s lidmi a když si lidi uvědomí, že úřad není spásný, že ne na všechno se seženou dotace, ne všechno udělají firmy, ale když přiloží ruku k dílu, je to za úplně jiné peníze. Pak i lidi a mládež, se kterou jsme tady pracovali a pracujeme, mají k tomu území nějaký vztah. Nechovají se lhostejně, neničí.

Heřmanice jsou na svého starostu hrdé, dokládá to vaše nominace na Starostu roku. Místní vědí, zač to bylo. Víte to i vy?

Vím to i já.

Jak dnes probíhají nápravy po předloňských ničivých povodních, kdy vaše obec patřila k těm nejvíce postiženým?

Jsem docela spokojený s tím, jak práce probíhají, jak nám tečou peníze z Ministerstva pro místní rozvoj na obnovu. V současnosti máme hotových šest akcí, které jsme měli do konce roku dokončit. Dalších pět akcí je v běhu a před Vánoci proběhlo výběrové řízení na dalších sedm akcí, které začnou na jaře. Jsem spokojený a doufám, že peníze, které jsme ušetřili ve výběrových řízeních, nám zůstanou a ministerstvo podpoří další projekty –máme tam ještě nějakých osm žádostí. Zatím je to tak: podali jsme 28 žádostí, dvacet jich máme schválených. Takže já jsem s tím spokojený. Letos jsme spolupracovali s Povodím Labe a Krajskou správou silnic, nebo přímo s firmou Citiplan, která tady připravovala projektovou dokumentaci na obnovu krajské komunikace, a Povodí připravovalo projekt na obnovu koryta, které zároveň bude takovým protipovodňovým opatřením. Zase to bylo o komunikaci. Přesvědčovali jsme lidi, aby zatím neupravovali své pozemky, protože těžká technika se tu ještě bude pohybovat; aby nedělali ploty podél cest, protože cesty se budou dělat nové. Bylo to o tom, vysvětlit lidem, proč tu vesnici ještě nemůžeme začít dělat takovou, jaká byla. Bylo to složité, pomáhali jsme Povodí i KSS s výkupem pozemků. Teď v roce 2012 začnou tyto práce, myslím, že budou pokračovat do roku 2014. Až se tyto dvě velké akce, které jsou pro nás – Heřmanické, ale financují to jiné subjekty, tak až se tohle povede dodělat, tak my potom doděláme ty naše a lidi si dodělají ploty a tak a začnou si to před baráky upravovat – pak teprve to bude to krásný a vrátíme se k tomu, jak to bylo před povodněmi.

Není v tom trocha ironie, že obec, která několikrát bodovala a vyhrála v soutěži Vesnice roku skončí ve stavu, kdy zbourat i a postavit znovu by bylo snazší? Jak se v takové situaci a prostředí vůbec pracuje a žije, když všude kolem je jen zkáza a zmar? Nepropadne člověk po čase apatii a nebo naopak chmurům?

Jednoduché to není a ani nebude. Po povodni se mi vždycky líbilo, když přišel třeba někdo z vlády nebo nějaký úředník a ptal se: s čím vám mohu pomoci? To jsem se vždycky smál – dejte mi tři miliardy korun a my si vyřešíme hned několik věcí. Postavíme si obec na kopci kolem hřbitova. Tím si – za druhé – vyřeším krádeže na místním hřbitově. Za další si tady dole postavíme dvoumetrovou hrázku, údolíčko trochu zatopíme a pomůžeme tím městu Bogatynia s protipovodňovými opatřeními.. Za čtvrté bychom si vyřešili cestovní ruch na Frýdlantsku a za páté by to bylo koupání na Frýdlantsku (smích). To byl takový povodňový humor. Já myslím, že i lidi to docela zvládli, samozřejmě mají i dnes při deštích obavy. Máme tu ještě několik problémů, které potřebujeme během letoška vyřešit – jak se upravovalo koryto, tak na základě toho už jsme my stavěli ty obecní mosty. Máme tady ale jeden most, který není v našem majetku a se kterým potřebujeme hnout.

Lidí jako vy by bylo třeba nejen v komunální politice, ale i v té vyšší – krajské. Budete příští rok kandidovat? Jak místní lidé budou nést, pokud o „svého“ starostu přijdou?

Já jsem se rozhodl, jako už poněkolikáté, že kandidovat do krajského zastupitelstva je moje maximum. Moje politické ambice nejsou nijak velké. A do kraje jdu jenom z toho důvodu, aby Frýdlantsko mělo na kraji svého zástupce. V současnosti má v zastupitelstvu LK jednoho zástupce, z města Frýdlantu, a je to strašně málo. Ještě je to člověk, který je ze strany, která není ve vedení kraje. Spolupracují, ale ten jeden člověk tam nic nezmůže. Protože mi osud Frýdlantska není lhostejný, proto jsem se rozhodl kandidovat do krajského zastupitelstva. Ale moje ambice nejsou být v radě. Já chci nadále zůstat tady starostou, pokud mě občané budou volit.

Historie obce je místy smutné čtení. Ještě před válkou zde bylo  5 hospod, pila, 3 prodejny potravin, prodejna Elektro, tělocvična, dvoutřídní škola, pošta. V Kristiánově byla  škola, 4 hospody, obchod, truhlář a  malíř pokojů. Dnes z toho prakticky nic neexistuje. Které období tedy vy osobně pokládáte za nejšťastnější?

Já už jsem několikrát říkal, že bych se chtěl někdy vrátit zpátky do roku 1925, kdy Heřmanice, Kristiánov a obec Vysoká měly dohromady tisíc osm set obyvatel. Byla tu fabrika, dvě pekárny, dvě školy, dvanáct hospod, dokonce tu byl i bordel… řeznictví, elektro, dvě pošty! To muselo být! Tady byly doopravdy tvrdé Sudety, převážně tu byli Němci, z Čechů jenom státní zaměstnanci – pošťáci, železničáři, finanční stráž. Fungovalo to tu asi úplně jinak a tato obec byla v tomto období ve svém rozkvětu – do války, resp. do roku 1938.

Žít v malé obci  v příhraničí dnes asi mladé lidi moc neláká. Málo pracovních šancí, mizivý kulturní život, nedostatek příležitostí k nákupům, sportu a relaxaci. Jak je to u vás s demografií – vymíráte a nebo vás přibývá? Žijí u vás mladé rodiny? Jak zdůvodňují své rozhodnutí zde zůstat?

U nás žijí převážně mladé rodiny. Některé se vrátily do svého rodiště. Věkový průměr obce je kolem 45 let, to je dobré. Letos máme 25 dětí do 15 let, to vím, když připravujeme balíčky na vánoční besídku. Mladí tu jsou a zůstávají tady. Lidé přibývají. Letos jsme vítali dva občánky. I po povodni je tu docela zájem o pozemky, jen se lidé snaží vyhledávat ty pozemky výš od vody. Heřmanice oproti ostatním obcím na Frýdlantsku mají docela dobrou polohu. Máme 4 km do Bogatynie, 10 km do Frýdlantu a 18 km na kraj Liberce a 18 km do Žitavy. Proto třeba hodně chalupářů z Liberce si baráky předělalo na trvalé bydlení a žijí tady.

Po válce se Heřmanic dotkl fenomén dosídlování, kdy za vyhnané Němce přišli ze všech koutů Češi. To se v historickém hledisku nikde moc neosvědčilo, tito lidé málokdy měli k půdě a nabytému majetku vztah, málokdy dovedli zapustit kořeny a milovat svůj domov tak, jako by se zde narodili. Řešili jste zde podobné problémy?

To je pravda. Když vezmete, že mi pořád vytváříme nějaké tradice, oproti obcím ve vnitrozemí nebo na Moravě – nemáme tu tradice, nemáme tu rodáky. Po roce 1945 tu výjimečně začali lidé podnikat, pak přišel rok 1948, šli sem lidi za trest, převážně po válce sem přišli „zlatokopové“. Teprve generace, které teď dorůstají a jsou mladí – šedesáté, sedmdesáté ročníky, moje ročníky, teprve začínají mít k tomuto území vztah. My tady pořád vytváříme nějaké tradice, vymýšlíme: kácení Májek, čarodějnice, masopusty, bereme to z vnitrozemí. Proto říkám, že tady byly „tvrdý sudety“. I informace o povodních, které tu historicky byly, se jaksi „ztratily“, neměl je kdo přenášet, rodáci a pamětníci odešli.

Proslavil jste se v médiích, když jste dobrovolně šel na podporu, abyste ulehčil obecnímu rozpočtu, z něhož je starosta placen. Dnes už práci máte? Jakou?

Já nechtěl ulehčit obecnímu rozpočtu. Bylo to takhle. Získali jsme dotaci ze Státního fondu obnovy venkova, to jsou evropské peníze, chtěli jsme zrekonstruovat veřejné osvětlení, v hodnotě dva a půl milionu, vybudovat nové komunikace v hodnotě 1,7 milionu, udělat zeleň v obci v hodnotě 346 tisíc, a nakoupit komunální techniku. Celý projekt byl za 5 milionů. Jenomže těch pět milionů musíte de facto předfinancovat. Proto jsme požádali několik bankovních subjektů o úvěr na předfinancování. My jsme těch 10 % na vlastní podíl měli. Jenomže žádná banka nám nechtěla půjčit. Pak jsme se s jednou domluvili, ta řekla: ano, my vám půjčíme, ale paní superrevizorka měla několik podmínek. Obec prý má vysoké mzdové náklady. Na obci jsem já a paní účetní. Abychom tedy splnili podmínky toho bankovního domu, vzdal jsem se platu a odešel na úřad práce. Aby banka viděla, že nám jde o to, že chceme obec obnovit. To bylo ještě před povodněmi. To je to, co mi na tom vadí. Že všechny obce opravdu mají možnost čerpat dotace, ale nečerpají, protože je problém v předfinancování akcí. Ta obec nikdy neušetří těch pět milionů, aby si to mohla předfinancovat. Banky podezírají vedení obcí, „co když vám to neproplatí?“ Odpovídám: to je v našem zájmu, splnit podmínky dotace. Nechápu, co si bankovní úředníci myslí, co jim probíhá v hlavě. Obce s tím mají opravdu problém. Je to špatné. Pak ministerstvo přes média vypouští, že se nečerpají prostředky EU. Jenomže ono to není možné. Takže se pak nedivím, že někteří starostové nic nedělají. Ze státních dotací je omezené čerpání a nejvíc peněz je v evropských fondech. Tam je ale problém v předfinancování. Dnes tedy starostuji na plný úvazek, do budoucna ale možná – no tehdy to nejvíc odnesla rodina.

Myslíte si, že stejné principy, na jakých spravujete a řídíte malou obec, jdou aplikovat do práce krajského zastupitele? Čeho byste chtěl v krajské politice dosáhnout?

V krajském zastupitelstvu bych chtěl dosáhnout, aby vedení kraje, ať už bude jakékoli, vnímalo Frýdlantsko ne jako část LK někde na pokraji. Protože většina politiků v krajském zastupitelstvu je z větších měst. Pak je jednodušší „sáhnout“ do území, odkud není žádný zástupce – viz třeba slučování škol. Když jsem na to upozorňoval, řekli mi někteří krajští radní – tak si to zkuste zrušit tady v Liberci. Takže za devět let zkušeností je mým cílem dosáhnout toho, aby Frýdlantsko nebylo okrajovou částí LK, ale jeho součástí. Aby rozvoj byl rozprostřen do všech částí LK.

Tento web používá cookies pouze pro měření návštěvnosti