Jsem Pražská kavárna?

Soudě podle dostupných indicií, vyjádření povolaných osob v médiích a s přihlédnutím k faktu, že nejsem volič ani příznivec současného pana prezidenta, bych měl čistě teoreticky patřit ke skupině obyvatel společně zahrnutých pod takřka dehonestující označení “Pražská kavárna“. Tento fakt jsem přijal s klidem a možno říci i povděkem, ale vedlo mě to k následujícímu zamyšlení. Poslední definice pana prezidenta Zemana, vyřčená po jeho opětovném znovuzvolení, totiž zasadila mému zařazení a osobní identifikaci takřka smrtící ránu.

S některými částmi prezidentovy definice se vnitřně ztotožňuji. Při troše dobré vůle vnímám své tendence vyhledávat v okolí informace, které mě utvrzují v pozitivním, avšak zároveň i negativním pohledu na mou osobu. Dal bych se tedy alespoň zčásti označit za „sebe se utvrzujícího se člověka“, byť se rozhodně snažím nevypouštět důležité informace a namísto nich přijímat pouze zkratkovitá a vesměs nefunkční řešení problému. Jsem bytostně přesvědčen, že o správnosti svých kroků by měl každý člověk sám sebe utvrzovat poměrně často, už jen proto, aby neupadl do pocitu vlastní nenahraditelnosti, neomylnosti a nepostradatelnosti, tak jako nám to předvádějí mnohé odstrašující příklady v naší společnosti, včetně osob působících v nejvyšších postech politiky a veřejného života.

S druhou částí prezidentovy definice mám vnitřně ještě větší problém. Asi bych byl pokrytec, kdybych se po letech snažení a snad i poctivé práce označil za „člověka, který v životě mnoho nedokázal“. Rozhodně pak nehodlám „fňukat, že neprošel můj kandidát na prezidenta“ a už vůbec nemám v plánu „zavřít ústa, zdůrazněno zavřít ústa“.

Žiji již od útlého mládí v demokratické společnosti a v ní patří svobodné vyjadřování k základním právům a v některých případech i povinnostem. Nebudu na prezidentovu výzvu pět let mlčet jen proto, že mám a vyznávám jiné, a leckdy i zcela opačné názory, než někteří moji spoluobčané a kamarádi. Pan prezident ve své velkorysosti zdůraznil, zřejmě pro lepší pochopení slaboduchými členy oponentského uskupení, svou výzvu k mlčení anglickým výrazem „shut up“ a ponechal překlad na každém z nás. Jako potenciální člen Pražské kavárny bych tedy měl držet hubu, sklapnout či mírně řečeno být zticha. Kromě tohoto parametru mě z členství v Pražské kavárně zřejmě vyřadí i fakt, že nejsem „člověk zklamaný osudem“ a osud mě zatím „nevyplil do prostoru“. Neteskním po své dřívější slávě, nesepisuji „petice, zanikající jako jepice“ a šestnáct let neprohrávám své volební boje. Nesplňuji dokonce ani kritérium vyjádřené prezidentovým mluvčím panem Ovčáčkem. Rozhodně totiž uznávám a vyhledávám názory druhých a nebráním se diskuzi.

Nejsem sice ani „frustrovaný člověk vydávající nejrůznější manifesty, které kromě spřátelených médií nikdo nečte“, ale právě tento výrok mě přivedl na jeden zásadní prvek, který mě bezpochyby opravňuje se s Pražskou kavárnou ztotožnit a považovat se za jejího právoplatného člena.

Já totiž pravidelně čtu, a to s velkým zájmem a zadostiučiněním, ona tak často zmiňovaná „spřátelená média“ a čerpám z nich informace. Respekt, Reflex, Hospodářské noviny, Aktuálně cz., ať již je vlastní pan Bakala, Babiš, Kožený či kdokoliv jiný, mi totiž poskytují široké spektrum informací nutných pro zachování nadhledu a zdravého pohledu na svět. Pro názory z takříkajíc „druhého břehu“ se je samozřejmě třeba seznámit i s „kvalitní žurnalistikou“ Parlamentních listů, či „zaručenými“ zprávami z webu Aeronet.cz, ale tyto zdroje informací bohužel do souhrnu kavárenských médií pan prezident nezařadil.

Podtrženo sečteno, nálepku člena Pražské kavárny tedy k mé lítosti mohu nosit jen s velkými výhradami a připomínkami. Činím tak rád a beze strachu z toho, že své názory a pohled budu muset občas obhajovat a vysvětlovat svým spoluobčanům. Strach, krčení se v koutku a neschopnost veřejně se vyjádřit k dění ve společnosti, by se nemělo jen díky zastrašování a striktní polarizaci společnosti stát nepsaným pravidlem. Nebojme se, mluvme spolu, klidně se i pohádejme, ale nedopusťme, abychom se sami mezi sebou uzavírali a báli se vyjádřit svůj názor.


Další článek Proč nechceme Evropu?

Tento web používá cookies pouze pro měření návštěvnosti